Nejkrásnější louka

23. září 2012 v 23:02 | Kopytnateček
U nás v Kopytnatečkově je prý hodně těchto nezbednic. Já jsem ale nikdy žádnou nevidělo, jako malému mi bylo hodně pohádek a příběhu vyprávěno / čteno právě s vílami. Proto si myslím, že ve skrytu své dětské duše, na ně tak trošku věřím.
A moc se mi líbí představa, že příroda je tak krásná za jejich pomoci.
Znáš tu louku u velkého dubu? Že ne! Tak se tam pojď se mnou podívat.


Na jedné krásné louce, které vévodil obrovský, starý a jistě moudrý dub, kvetly prý ty nejkrásnější květiny. Všechny byly bělostné, okvětní lístky lehké a na první pohled křehké, jeden květ jako ten druhý. Tráva tam prý byla zelenější a šťavnatější než kde jinde. A hlavně louka takhle kvetla celý rok. Přesto se na té louce nepásly žádné ovečky ani jiná zvířátka. Jen krásní bělostní motýli si tam poletovali a čmeláci sbírali slaďoučký nektar. Jedno té louce přece jen chybělo. A já vám povím co.
Velký dub nebyl jen velkým starým stromem. Bylo to místo plné malých poletujících víl. Zde vznikaly ty krásné bělostné květy, zelené stonky, pravidelné lístky. To víly si je tu vypiplávaly ke své dokonalosti.
Každé jaro starý dub několik dní rozřazoval nové vílý pomocnice. Některé se šly učit jak správně přidělat nový květ na místo starého, jiné zase sázet péřové deštníčky na odkvetlou pampelišku, ty druhé se zase staraly o nejzelenější stonky, jiné vyřezávaly lupeny na keře nebo stromy.
Pro všechny víly to byly důležité dny. V ty dny se totiž dověděly, jaké bude jejich poslání pro louku. Všechny stály a čekaly, až na ně přijde řada s rozřazením. Jedna víla šla za druhou a odcházela do jiného koutu dubu.
Toto jaro kdy začalo nové rozřazování vílích pomocnic se, ale něco změnilo. Ať se víly snažily, jak chtěly, louka jim začala z ničeho nic chřadnout pod rukama. Květy uvadaly ihned, jak se poupě rozvilo a ony je nestačily vyměňovat. Lupeny opadávaly a nechtěly držet. Stonky se lámaly.
Celá vílý říše z toho byla nesvá.
Rozřazování se chýlilo ke konci a ani nové sily louce moc nepomohly. Zbývala už jen poslední víla. Byla trošinku jiná než její kamarádky. Tak jako louka byla dokonalá, byly i víly. Jedna jako druhá bělostné vlasy, křídová pleť, zelený pohled. Tahle poslední se ale něčím lišila.
Její bělostné vlasy jako by na slunci chytaly tak trošku ryšavý nádech, pleť narušovaly jemné pihy na nosíku a její pohled nebyl jen zelený.
Otevřely se před ní zlatavé dveře a ona vstoupila do malé, ale útulné místnosti. Byl to střed moudrého dubu a jen co se dveře zavřely, uslyšela:
" Vítám tě tu malá. Ty jsi poslední že."
Víla jen kývla drobnou hlavou a čekala, co jí moudrý dub poví dál.
" Určitě víš co se poslední dobou děje s naší loukou. Slábne a nikdo nevíme proč. Moje paměť je sice velká ale na mnoho věcí už jsem zapomněl a tak sám nevím jak poradit. Ty jsi ale moudrá a nevypadáš tak jako ty před tebou."
Víla byla trošku zmatená, jak ona která neumí udělat ani ten nejemnější květ, by mohla louce pomoci?
Starý dub jí ale moc dlouho dumat nenechal.
"Proto mám pro tebe jiný úkol, ty nepůjdeš k ostatním vílám.
V tom se před ní otevřely jiné dveře, kterých si na první pohled nevšimla. Vstoupila do obrovské místnosti plné obrazů.
"To jsou všechny mé vzpomínky, snad tu najdeš odpověď" ozvalo se jí nad hlavou.
Víla se porozhlédla, obrazů zde bylo na tisíce a jeden jak druhy, jedna louka vedle druhé s bílými květy. Hlavou jí prolétlo, že ty obrazy všechny neprohlédne ani za sto let a ještě aby k tomu v nich našla odpověď.
Ponořila se do prohlížení obrazů, čas zde nevnímala, třikrát za den se jí zde objevilo jídlo, podle toho trošku určila kdy je den kdy noc. Po nějaké době jí všechny obrazy začaly splývat v jeden. Jediný rozdíl, který viděla, bylo v době, kdy louka začala chřadnout. Položila se na zem a hleděla na bílo zelenou místnost, jiná barva zde totiž vidět nebyla. V ten moment si ale všimla něco zvláštního. Vršek stropu byl celý pokreslený, ale nějak zvláštně tohle nikdy ještě neviděla. Roztáhla svá křídla a vylétla ke stropu. Oči se jí rozšířily úžasem.
Celý strop byl pokreslen loukou, ale byla jiná než ta, kterou všichni znali. Tahle byla plná barev. Strop byl rozdělen do čtyř dílů v každém ta louka jinak vyobrazená.
V tom se v celém dubu oznělo:
"Mám to."
Víla vlétla zpět do malé místnosti a oznámila dubu, co našla. Dub se jen bublavě zasmál.
"Ach, jak už je to dlouho ale je pravda že jsi to rozluštila. Víly zpychly, proto louka chřadne. Vše chtěly mít dokonalé a stále kvetoucí. Jenže takhle to nefunguje, vše má svůj řád. Nejprve jsou mladé pupeny a čerstvé výrostky trávy, pak vše rozkvete a nabude na síle, potom se vše musí vyčistit a na konec si odpočinout. Tak takhle to bylo"
A od té doby byla louka ještě krásnější, na jaře víly zasadili čerstvou trávu a cibulky květin, připravily pupeny a mladé lupínky. V létě rozprostřely ty nejkrásnější barevné okvětní listy, lesklé lupeny, pročesávaly trávu, aby se necuchala. Na podzim zbytky barev daly do listu a nechali jimi přikrýt celou zem. No a v zimě všichni nabíraly síly, na nastávající rok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama